Jaká společnost

K reformě vysokoškolské právní výuky v naší zemi nedošlo. Zaostávání za světem pokračuje.

Právnické fakulty jsou u nás přeplněné, úroveň výuky nevalná, přijímací řízení i způsob zkoušení nespravedlivé. Pedagogové se razantně brání změnám, které by stávající pořádky zlikvidovaly. Článek původně vyšel v DNES dne 28. 5. 2005.

Krize české justice a legislativy má své nejhlubší kořeny v odcizení práva od morálky. Tím, že v posledních padesáti letech totalitní režim zneužil právo k utiskování obyvatelstva, došlo k devastaci právního vědomí občanů. Komunisté prohlásili právo za nástroj k ovládání společnosti a také je tak praktikovali. Kromě toho součástí „vědeckého světového názoru“ byla víra v budoucí postupný zánik státu a práva. Vinou toho se české právnictví a právní teorie dostaly v druhé polovině minulého století do naprosté izolace od hlavního proudu právnického myšlení ve svobodné části světa.

Na rozdíl od ostatních oborů, vyučovaných a rozvíjených na vysokých školách, se v právní oblasti dosud nepodařilo plně obnovit mezinárodní spolupráci a dohnat zaostávání. Místem, v němž musí začít náprava, jsou podle mého názoru především právnické fakulty a celá vzdělávací soustava. Jinými slovy, bez reformy právnického vzdělávání je opravdová reforma justičního systému a legislativy nemyslitelná.

Změna ve volání

Žádný předmět středoškolské výuky se v naší zemi systematicky nezabývá normativním řádem společnosti. To, co se nazývalo občanskou naukou a po listopadu 1989 se transformovalo do základů společenských věd či jiných oborů, náleží k nejzanedbanější látce na základních a středních školách. Přitom ve vyspělých demokratických státech je výuka základů práva (pod různými názvy a v různých podobách: konstitucionalismus, všeobecná sociologie, politologie, Street Law ap.) považována za klíčový předmět. A rozšiřuje se i v některých postkomunistických státech.
Dobrá znalost a přijímání práva jsou v České republice většinou občanů podceňovány, ačkoli vyspělé právní a mravní vědomí je důležitější než psané právo a jeho vymáhání. Mimochodem: všimněte si, jak postupně probíhá vývoj převládajícího názoru na řešení problémů v této oblasti. Nejprve všichni zdůrazňovali, že chybí legislativa, po určité době se to změnilo ve volání po vymahatelnosti práva. Teprve nyní začínáme doceňovat význam psychologického rozměru práva, neboť nejpodstatnější složkou práva není ani legislativa, ani fungování justice, nýbrž to, aby lidé dobře znali pravidla chování a dobrovolně je dodržovali. Vysoká úroveň mravní a právní kultury, v níž jsou obě složky v souladu, je totiž nejdůležitějším zdrojem bohatství a prosperity spravedlivé společnosti.

Praskání ve švech

Rozvoj právnictví a právního vědomí odvisí především od výuky a výzkumu na právnických fakultách. Snaha po transformaci výuky zde naráží na souběh nepříznivých podmínek. Kromě všeobecně známého nedostatečného odměňování učitelů a chabých investic do rozvoje vysokých škol se objevily obrovské nepoměry v počtech vysokoškolsky vzdělaných profesionálů. Nejvíce se projevil zoufalý nedostatek právě právníků, protože v minulém režimu i počty přijímaných studentů na právnické fakulty byly - kvůli oné víře v postupný zánik státu a práva -škrceny a snižovány. Právníci byli také intenzivněji kádrováni a loajalita k režimu u nich zřetelně mívala přednost před profesionalitou.

Transformace politického a ekonomického systému po listopadu 1989 spustila monumentální právní operace. Vznikla netušená poptávka po právnících. Předcházející redukovaný systém byl vybudován na zcela jiné poměry: lidé se v nich málo soudili, pokud měli majetek, tak to spíše skrývali, společnost i hospodářství byly direktivně ovládány. Společenský zlom však rázem zařadil právnictví mezi nejlukrativnější profese.

Přirozeně díky tomu závratně vzrostl počet zájemců o právnická studia. Byly podstatně zvýšeny počty přijímaných studentů, zejména na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a Právnickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Kromě toho byly otevřeny menší právnické fakulty v Plzni a v Olomouci. Ale to nestačí: každoročně zůstává několik tisíc uchazečů o studia neuspokojeno. Nedostatek studijních míst na právnických fakultách přirozeně považují za nespravedlivou diskriminaci.

Reakce státních orgánů není adekvátně razantní. Je nutné zřídit další právnické fakulty a nepřeplňovat ty stávající. Paradoxně konjunktura právnické profese uškodila úrovni učitelských sborů, protože nedostatečně placení specialisté často odešli do advokacie a do nově vznikajících výborně placených míst v praxi. Ti, kteří zůstali na fakultách, mnohdy provozují advokátskou nebo expertní praxi jako další zaměstnání. Samosprávě fakulty se věnují převážně učitelé teoretických oborů.

Vyšumění do ztracena

Vysokoškolský zákon příliš posílil akademickou samosprávu, a tak dochází k „zabetonování“ stávajícího systému. Protože děkani jsou voleni akademickým senátem, zvoleni jsou zpravidla ti kandidáti, kteří zaručují jistotu a stabilitu nenarušovanou soutěžením a inovacemi. Akademické senáty prosazují hlavně vlastní zájmy a jistoty učitelů. Každá změna a reforma, například ve studijním plánu, totiž ohrožuje pracovní místa, například zrušením některých zastaralých a nadbytečných oborů. To logicky posiluje obranné reakce proti změnám. Síla setrvačnosti zavedených pořádků je nyní „zevnitř“, bez vnější podpory, nepřekonatelná.

Trvalý převis poptávky nad nabídkou studijních míst vedl k narůstání korupce při přijímacích zkouškách. Opakované odhalení nespravedlností při přijímání studentů na pražské právnické fakultě nebylo vyšetřeno a podle mě akademický senát, místo aby důsledně prosazoval odhalení viníků, zaujal obrannou pozici. Bezprávně odmítnutí studenti byli nakonec přijati - a záležitost vyšuměla do ztracena. Přeplněnost pražské právnické fakulty se tak ještě zvýšila. Do budovy původně koncipované pro přijímání čtyř set studentů do prvního ročníku pětiletého studia bylo vloni přijato přes tisíc sto studentů. Přepracovaní učitelé přizpůsobili výuku situaci: interaktivní výuka v malých skupinách, která v poslední době převládla na nejlepších právnických školách v zahraničí, u nás prakticky zanikla, neboť účast na ní je nepovinná a nekontroluje se.

Fakticky se tichou cestou ujalo vlády dálkové studium, které je eufemisticky označováno za distanční. Namísto metody interaktivního studia, jehož podmínkou je stálá přítomnost studentů, na pražské právnické fakultě se převážně zkouší. Pravidelné výuky se zúčastňují jen studenti, kteří mají zájem. Je pravda, že tito studenti mohou mnoho získat, ale minimální standard profesionální úrovně pro všechny těmito (ne)pořádky rozhodně není zaručen.

Dutý étos

Základem zůstávají klasické přednášky ve velkých posluchárnách. Tento tradiční způsob výuky, který vznikl v době, kdy nebyly knihy a lektor četl svou učebnici, zatímco studenti si dělali poznámky, v současnosti zaniká. V posledních desetiletích se nejlepší zahraniční právnické fakulty reformovaly po vzoru lékařských fakult v tom smyslu, že výuka probíhá hlavně cestou simulací, nebo dokonce i skutečným prováděním profesionálních činností, které absolventi budou vykonávat po ukončení studia. Jinými slovy: sofistikované profese se nejefektivněji vyučují nácvikem základních profesních činností.

Proto se na právnických fakultách šíří právnické kliniky, v nichž studenti pod vedením klinických učitelů poskytují reálné právní služby. Tato zařízení mají dokonce - obdobně jako fakultní nemocnice - významnou sociální funkci, protože poskytují velice kvalitní služby lidem, kteří nemají prostředky na obhájce a právní zástupce. Také právnická divadla, v nichž studenti nacvičují soudní řízení, a příprava psaných právních dokumentů stejně jako systematické stáže ve státních a komunálních úřadech, na státních zastupitelstvích, u soudů, arbitráží a v podnicích nejsou u nás dostatečně využity. Jenže většina zdejších učitelů práva nesouhlasí s přibližováním výuky praxi; tuto část vzdělání odsunují na období po ukončení studií. Převládá vznešený étos, založený na tradici, podle níž univerzity vznikly jako společenství hledačů pravdy a nejsou továrnami na sofistikované profesionály. Výuka je koncipována jako příprava k samostatné vědecké práci, což je podle mého názoru nerealistické, protože schopnosti k vědecké práci má malé procento absolventů, zatímco ostatní musí spolehlivě splňovat minimální standard profesní zdatnosti. Tyto odlišné cíle je třeba naplňovat v odlišných fázích studia na různých školách nebo na oddělených stupních vzdělávání. Rovněž k pokusům o zavádění strukturovaného prostupného studia (bakaláři, magistři a doktoři) existuje mezi většinou učitelů odpor, který je mi nepochopitelný.

Jedním ze základních úkolů moderních vysokoškolských učitelů je chránit studenty před nadbytečnými informacemi a poskytovat jim podstatné a základní znalosti. U nás je požadována při zkouškách, které jsou většinou ústní, příliš detailní a rozsáhlá znalost obsahu a vývoje právních předpisů, namísto důkladného osvojování si základních metod práce a samostatného vyhledávání informací. Studenti většinu rychle nabiflovaných poznatků pochopitelně po zkouškách zapomínají, a tak se učí vlastní profesi teprve v praxi. Kromě toho ústní zkoušky nemohou být objektivní, a protože není nikterak honorována průběžná studijní práce, je studium neurotizující. Radost z poznání a studia v pohodě na našich právnických fakultách nyní neexistuje.

Staré bolesti

Neúspěšné pokusy o modernizaci studia práv mají u nás dlouhou tradici. Pro ilustraci problému postačí zmínit zprávu o reformě právnického studia, připravenou pro ministra spravedlnosti v roce 1947. V tomto dokumentu popisuje příslušný sekční šéf vývoj reformy právnického studia za první republiky. Na začátku dvacátých let dospěli reformátoři k závěru, že převládající program výuky na právnické fakultě v Praze je nesmírně přetížen historickými disciplínami, protože vznikl na konci 19. století, kdy v právní teorii převládala takzvaná historickoprávní škola Franze von Savignyho. Podle ní pochopit podstatu práva je možno prostřednictvím historického studia a poznáním „ducha národa“. Tato teorie byla na začátku dvacátého století překonána, nicméně její vliv na studijní program u nás přetrval.

Kromě toho, studium historie českého práva bylo důležitou součástí obrozenecké ideologie, podle níž i čeští právníci usilovali o to, aby se vymezili vůči Němcům a Rakušanům. Tak začala tradice dominance historických disciplin, které dosud převládají zejména v prvních dvou letech právnických studií. Příprava prvorepublikové reformy, která byla zaměřena k posílení studia ekonomie, sociologie a praktických disciplín (po vzoru lékařských fakult), trvala příliš dlouho. Ukončena byla roku 1938, do praxe již nepřešla -přišla nacistická okupace a uzavření vysokých škol.

Další snaha o změny v tomto směru po druhé světové válce, popsaná ve zmíněné zprávě, byla opět přerušena vývojem po roce 1948. Pokus o zrušení takzvané historickoprávní státní zkoušky se znovu nezdařil. V „právnické dvouletce“ byl studijní plán zcela přizpůsoben sovětskému modelu, v němž dominovalo studium dialektického a historického materialismu, dějin dělnického hnutí a tzv. vědeckého komunismu. Historismus tím byl ještě prohlouben, protože marxismus, jak známo, věřil v objevení zákonitostí historie. Také několik opatrných pokusů o reformu studia v roce 1968 bylo potlačeno. Tak se stalo, že naše právnické fakulty i po listopadu 1989 v podstatě setrvávají na programu z 19. století. Můžeme je označit za fakulty právní historie.

Můj osobní závěr

Ale zpátky do aktuální současnosti. Izolace tuzemské vysokoškolské právní výuky od vnějšího světa se projevuje i v nedostatečné jazykové vybavenosti učitelů a v určité nevraživosti k rychlému přebírání poznatků z vyspělých zemí. Ekonomická praxe, přesněji řečeno její rychlost, způsobuje, že například moderní antimonopolní právo, úpadkové právo, regulace akciového trhu, alternativní metody řešení sporů a další nové instituty obchodního a soukromého práva jsou v právní praxi přejímány rychleji než v teorii a výuce na právnických fakultách.

Nejhorší je, že jsem dospěl k závěru, že většina učitelů Právnické fakulty Univerzity Karlovy v podstatě žádnou reformu nechce. Kromě již výše uvedených nepřijatelností a nespravedlností (přeplněnost, nejasné oddělování dálkového a denního studia, metoda přijímacího řízení, neobjektivní ústní zkoušení, odsunování praktických částí výuky) považuji za velký defekt odmítání znalosti základních jazyků Evropské unie, totiž angličtiny a francouzštiny, mezi kritéria pro přijetí na fakultu. Nesouhlasím ani s oddělováním výuky cizích studentů v programu Erasmus/Sokrates od výuky našich studentů.

I když respektuji názor většiny, nemohu se s ním smířit. A přestože ho nemohu změnit, pokouším se o vyprovokování veřejné debaty. Také doufám, že se najde podpora či pochopení pro moje pokusy zakládání nových právnických fakult na zelené louce, aby tak vznikly podmínky ke spravedlivé soutěži mezi různými školami. Nepanuje-li shoda v názorech na to, jak a co vyučovat, měla by být respektována pluralita.

Zde stojím, ale mohu i jinak.

Poznámka redakce: Text Vojtěcha Cepla je osobní reakcí na situaci, jíž aktérem – je totiž profesorem na fakultě, kterou zde kritizuje. Nicméně text publikujeme, neboť máme za to, že obsahuje řadu poznatků a názorů, které mají být veřejně vysloveny a diskutovány.

Vojtěch Cepl

Narodil se v roce 1938. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde byl v letech 1964-1989 asistentem, pak tamtéž docentem, později profesorem; působí na ní dosud. V letech 1990-93 přednášel na angloamerických právnických fakultách. V letech 1993-2003 soudcem Ústavního soudu. Publikoval práce o právní filozofii, občanském právu a ústavním právu.