Záznam rozhovoru s redaktorem Cibulkou pro ČR 2 vysílaného 30. 4. 2004
Pane profesore, u nás existuje hodně europesimistů a pak ještě další stupeň těch, kteří, když se řekne Evropská unie, vidí černě. S několika takovými jsem se setkal v posledních dnech. Když poznali, že já do toho jdu optimisticky, tak mi říkali: „Prosím tě, řekni nám jedinou věc, ze které bychom měli mít radost, co nám to přinese? Co by bylo první, co vy byste řekl?“.
To jsem rád, že jste se takto zeptal, už se vlastně zapomnělo na jádro a podstatu myšlenky sjednocování Evropy. Po druhé světové válce skupina evropské politické elity, do které patřili zejména de Gaulle, Adenauer,de Gasperi, Monet, Schuman a další osobnosti z Francie, Itálie, Německa a Beneluxu, dospěli k závěru, že je třeba pokusit se nějak zastavit periodicky se opakující vyvražďování v Evropě. Vždyť téměř v každé generaci proběhla na tomto kontinentě krvavá válka, přinášející lidem velké utrpení. Tak vznikl projekt postupného sjednocování Evropy, inspirovaný teoriemi, které publikoval Richard Coudenhove-Calergi již před válkou, vlastně jako pokus o překonání konfliktů velmocí. Začali od praktických věcí založením Společenství uhlí a oceli, koordinací ekonomie a přidávali další smlouvy prohlubující spolupráci v ostatních oblastech. Během druhé poloviny se tento projekt realizoval. Považuji to za ohromný pokrok sociálního inženýrství a bezpečnostní politiky. Na tom nic nemění ani příznivé podmínky, neboť Západní Evropa se ocitla v druhé polovině minulého století v potencionálním ohrožení ze strany Sovětského Svazu a využívala ochrany poskytované Spojenými Státy. To také přispělo k větší semknutosti a spolupráci, stejně jako proces globalizace.
Podle mne je to úžasný úspěch, když si uvědomíme, že naše děti mají pravděpodobnost, že budou žít v míru, tak vysokou, že je to téměř jistota. Je to první generace, která považuje za samozřejmost, že bude žít v Evropě bez války. Tento zásadní přínos sjednocování si lidé dostatečně neuvědomují, už na války zapomněli a tak se handrkujeme o to, co bude dražší a co bude levnější, jaké minuciosní výhody vyjednáme a co ztratíme. Jako bychom nevěděli, že bezpečnost života a kontinuita rozvoje v klidném a dlouhodobě stabilním prostředí je úžasnou hodnotou, jakou ve střední Evropě vlastně ani neznáme. Všimněte si, že prakticky ve všech českých rodinách existují oběti první světové války, druhé světové války, lidé z koncentráků, lidé z gulagů, ztracené kariéry, ztracené naděje, rozvrácené majetky. Blahobyt ve Švédsku, Švýcarsku a ve Spojených Státech je mimo jiné založen na dlouhých obdobích, ve kterých tyto země nezasáhly války. Když se díváte na velká americká města z letadla, můžete pozorovat stovky čtverečních mil rozsáhlých předměstí zastavěných rodinnými domky se zahrádkami. Např. kolem Washingtonu každý z těchto domků má cenu okolo jednoho milionu dolarů. Bydlí tam většina lidí ze středních vrstev, např.učitelé na obecných školách, úředníci, živnostníci a podobně. Učitel obecné školy si nemůže vydělat a ušetřit za život milion dolarů, a přesto v těch domečkách žijí, protože jejich předci je pořídili třeba jinde v jiných cenových relacích a oni je pak zdědili. Mimo jiné včasné nasednutí na tzv.inflační spirálu a vývoj městské pozemkové renty vede k akumulaci majetku pro všechny občany, ale k tomu je zapotřebí dlouhých období stability a fungující ochranu vlastnického a dědického práva. I když jsme všichni unaveni frázemi o míru z minulého režimu, připusťme, že život v bezpečí, kdy se nemusíme starat o to, jestli budeme muset nedobrovolně emigrovat, jestli budeme zavření nebo ne, jestli naše děti nebudou diskriminovány pro svůj původ, je tou největší hodnotou a zázrakem, který se pravděpodobně podařil.
Posloucháte „dvojku“ Českého rozhlasu, na ní pátečního Hosta do domu, dnes: „Jak to vidí emeritní ústavní soudce, profesor Vojtěch Cepl“. Téma dnešního povídání, jak už jsme naznačili před chvílí, je Evropská unie a všechno, co patří k našemu zítřejšímu vstupu nebo půlnočnímu vstupu. Pane profesore, některé argumenty už jste řekl, ale některé další, ze kterých se velmi často ozývá: „A co naše suverenita? Neztratíme svoji suverenitu tím, že se začleníme do Evropské unie?“ I když je také otázkou, jestli budeme kapkou v moři, protože ono při srovnání velikostí států, lidnatostí států, tak tam jsme vysoce nad polovinou. Nejsme žádný drobeček v Evropské unii. V porovnání s Francií a Německem asi ano.
My tu suverenitu ztratíme, respektive omezí se nám, ale teď mne dobře poslouchejte: Podle mého názoru to není žádná tragédie. Posloucháme-li v poslední době se šířící lkaní nad ztrátou naší suverenity, bylo by dobře, kdybychom se zamysleli nad tím, co suverenita vlastně znamená. Je to svrchované panství někoho nad někým, označení se vlastně vyvinulo jako synonymum panovnické moci, z principu, že každý člověk je jakési dítě, které má mít jakéhosi otce, že tedy někdo nám má vládnout, suverén, svrchovaný pán, a my jsme jaksi podřízenými subjekty. V dalším vývoji převládla teorie suverenity lidu, vládneme si sami, to je pojetí moderní demokracie z francouzské revoluce, a odtud byl jen krok k suverenitě národů. V devatenáctém století převládla idea národních států, právo národů na sebeurčení, které bohužel mělo i negativní důsledky, protože přispělo ke rozvoji nacionalismu. A jak víme, nacionalismus ve svých důsledcích měl na jednom konci strašlivý nacistický režim a druhou světovou válku. O pozdějších důsledcích herderovského romantismu by bylo zapotřebí mluvit podrobněji, stejně jako o záporných aspektech nacionalismu. Je to v podstatě zlo, které je zapotřebí překonat, protože těží z primitivních předsudků a zneužívá ohromnou motivační sílu kmenových instinktů. Jejich překonávání patří k demokratické tolerantní civilizaci.Všimněte si, že skutečné demokracie spolu neválčí.
A ještě jedna věc je důležitá. Když se omezí suverenita našich vládnoucích politiků, tak ve skutečnosti budeme mít větší suverenitu a svobodu my, občané. Já osobně se v poslední dostávám do stadia, že mi začínají vadit moji suverénní zvolení zástupci, které jsme si zvolili a najali, ale oni nám vládnou a nedodržují sliby, které nám dali před volbami, a dokonce začínají projevovat hlavně svoje sobecké zájmy. Občas neurvale a bezostyšně. Všimněte si, jak se téměř nedají odstranit různé výhody, imunity, nebo naprosto nefunkční instituty a instituce, které přežívají z minulosti. Jinými slovy, jestliže se moc jednotlivých států omezí ve prospěch suverenity Evropského společenství, může to znamenat posílení svobody jednotlivých občanů, zejména v těch státech, které nevynikají silnou tradicí dodržování lidských práv. Navíc je možno hovořit o vznikající suverenitě evropského lidu. Současné změny jsou náporem na navyklé postoje a celou po staletí pěstovanou kulturu vlastenectví až vlastenčení, a to vyvolává přirozeně reakce. Objevují se nové nacionalistické proudy v celé Evropě, a ty využívají tak zvanou ztrátu národní suverenity jako jakýsi mysteriózní strašák. Víte, kdo ji opravdu ztratí? Národní byrokracie a vládnoucí politici, a také proto nejdojemněji nad tou ztrátou lkají. Nebojím se ztráty suverenity. Vítám ji. Mimochodem, celý proces je také podložen vývojem globalizace, zvyšováním ekonomické kooperace, vývojem propojování světa a technologie. Prostě zastaralý relikt ustupuje novému. Tak je to s tou suverenitou.
A já, jestli se mohu zeptat v souvislosti s tím spojováním, možná trochu odbočím, ale využiji toho, že tady máme odborníka na právo. Jakým způsobem bude fungovat právo v nové Evropě? Protože třeba, pokud vím, tak trestní právo nebo trestní právní systém je v každé zemi jiný. Dojde i tady k nějakému sjednocování?
V celém světě se projevuje proud unifikace a harmonizace práva, který je nezávisle na sjednocování podložen ekonomickou globalizací. Nejsilněji se projevuje v oblastech, kde dochází k obchodnímu styku, např. v obchodním právu, v oblastech výměny osob, informací a pod. Daleko pozvolněji probíhají tyto změny v oblastech správního práva nebo v právu trestním.V této souvislosti je nutno připomenout, že právo je velice různorodý soubor pravidel lidského jednání, který má mnoho oblastí a vrstev. Podle mého názoru nejdůležitější je sjednocování té nejabstraktnější ústavní úrovně, totiž základních lidských práv. Bohužel i v evropském právu dochází k neblahé minuciózní reglementaci, podrobně se regulují všechny vztahy, namísto aby se sjednocovaly pouze obecné principy. Tak se systém stává příliš objemným, nepřehledným a neefektivním. Často některá ustanovení jsou, abych tak řekl hezky lidově, neinteligibilní, neboli nesrozumitelná. Představte si, že přečíst jenom názvy všech předpisů by trvalo dlouhé měsíce. Takže ani specializovaní právníci nemohou znát to všechno, čemu se říká „acquis communitaire“, neboli evropské právo. Toto je obrovský problém, který mimochodem má své obdoby i v národních právních řádech v celém moderním světě. Jedním z navrhovaných řešení je zjednodušování a jakési koncentrování se na nejvyšší hodnotové principy, což je vlastně přirozenoprávní chápání řádu společnosti a všech normativních systémů. Lidé totiž vnímají právo hlavně prostřednictvím morálních principů, na základě hodnotového řádu rozlišují, co je dobře a co je špatně, co se smí, co se nesmí. A jádro toho systému má být artikulováno v ústavě, základu celého právního řádu.
Proto také ústava jakožto jeden z nejvýznamnějších vynálezů naší atlantické civilizace má podle mého názoru naprosto zásadní význam pro další postup europeizace. Včasné přijetí evropské ústavy je nejdůležitější aktuální problém, a všichni politici, kteří to odsunují, podle mého názoru nedoceňují klíčový význam fungujícího a pevného právního řádu v tomto procesu. Požadavek schvalování návrhu referendem považuji za nešťastný a nebezpečný populismus, nebotˇ všeobecná znalost obsahu návrhu, a hlavně významu konstitucionalismu je nepatrná a není reálné ji rychle zvýšit. I když uznávám, že dosavadní návrhy ústavy jsou příliš podrobné a nadbytečně rozsáhlé, nepovažuji to za důvod k jejich celkovému odmítání. Osobně patřím k obdivovatelům stručných ústav, ale uznávám, že současný převládající proud ústavodárnosti dává přednost velmi podrobným návrhům, z důvodů, o kterých bychom si mohli pohovořit odděleně, zbude li nám čas. Stručně řečeno, rozsah ústavy není rozhodující pro její kvalitu, existují vynikající stručné (např. norská) i podrobné ústavy (např. španělská) a naopak. Podezírám některé naše politiky, že prosazují referendum o této vysoce odborné a složité problematice z podbízivého populismu, nebo dokonce z majoritarismu, založeného na pošetilé víře v ultimativní moudrost většiny. Nebo prostě kopírují postoje některých západních politiků, kteří prosazují referendum z alibismu nebo z neupřímnosti v naději, že tak zbrzdí sjednocování, se kterým ve skutečnosti nesouhlasí. Právě politici z nově přijatých zemí by měli do evropského sjednocování přinést zkušenosti z nezdarů a chyb naší transformace, založených na nedostatečné a opožděné reformě práva, která nepředcházela ekonomickým přeměnám a privatizaci. Trh bez adekvátního právního rámce není řešením. Právní rámec bez ústavního základu je nedostatečný.
Protože lidé svoje jednání řídí pravidly, která nejsou jenom v právním řádu, ale jsou ve zvyklostech a obyčejích, v kulturních tradicích, je nesmírně důležité, aby tyto neformální normativní soustavy byly v souladu s formálním systémem práva. V tomto ohledu mají velikou přednost západoevropské státy s dlouhou tradicí stabilní demokracie, kde převládá vysoký stupeň harmonie práva s morálkou, na rozdíl od společností, které prošly dlouhým obdobím totalitních režimů, ve kterých právní řád byl zneužíván k utiskování občanů státem, a tudíž právo ztratilo autoritu a respekt. Jinak řečeno, v těch státech, kde lidé dobrovolně dodržují právo, protože je přijali do svého vědomí a vnitřně s ním souhlasí, je vynucování práva snadnější, a hlavně levnější a efektivnější. Bohužel však lze očekávat, že žádoucí harmonie morálního a právního vědomí se bude ve sjednocené Evropě v nejbližší budoucnosti ještě více zhoršovat. Otevřením hranic mezi členskými státy a postupem globalizace nepochybně bude docházet k rozsáhlým migracím velkých skupin obyvatelstva. Při přestěhování si lidé soustavu pravidel chování ve svém vědomí nesou s sebou do jiného státu a dochází ke konfliktům a diskrepanci s převládajícími pravidly, která platí v novém území. Příchozí se chovají podle svých pravidel, ale tato pravidla se mohou lišit od pravidel na území, do kterého se přestěhovali.
Existuje klasické řešení tohoto starého problému podle ruského přísloví: „V jakém klášteře jsi se octnul, jeho pravidla musíš dodržovat.“ To je princip přizpůsobení se místnímu řádu. Když se někdo přestěhuje, musí začít respektovat a přijmout pravidla svého okolí. Princip teritoriality neboli „lex loci“ převažuje nad principem personality. Mladý Mexičan, který se přestěhoval do Kalifornie, si namlouvá dívku v mexickém stylu tak, že ji nejprve jakoby unese a pak začne vyjednávat o svatbě s jejím tatínkem. Ale kalifornský tatínek podle svých pravidel na něj vezme winchestrovku a jedná s ním velmi nevlídně, protože má jiná pravidla o tom, jak se žádá o ruku jeho dcery. To je klasická ukázka konfliktu neformálních pravidel. V Americe , kde přicházeli lidé z různých kultur, měli různé soustavy pravidel, se tento problém řešil tzv. „tavicím kotlem“, ve které se roztavily jejich duše ve společném kulturním okolí, a oni se museli pokud možno rychle přizpůsobit, začít konformovat s převládajícími pravidly, což bylo v podstatě anglické zvykové právo „common law“. Tohle si, myslím, v Evropě asi špatně uvědomujeme. Poměrný neúspěch a špatná nálada ve východní části Německa určitě souvisí s těmito problémy ve vědomí a srdcích lidí, které „nejsou vidět“ na první pohled a asi proto jsou všeobecně podceňovány. Takže neblahé nahrazování morálky právem a narůstání formálních systémů pravidel chování na úkor těch neformálních, zvykových, která jsou výhodnější, bude bohužel v Evropské unii pokračovat. Tzv.„defenzivní formalismus“ rozšířený v byrokracii postkomunistických zemí, neboli vyžadování pravidel a předpisů ke každému rozhodnutí v alibistických obavách z odpovědnosti za důsledky samostatného rozhodování ještě více posílí přebujelou a stále „chybějící“ legislativu. Přizpůsobování se pravidel chování nově příchozích „hostujících pracovníků“ a imigrantů bude realizováno nákladnější a obtížnější cestou vymáhání složitého práva, neboť bohužel pouze legislativa poměrně nejpřesněji artikuluje pravidla a je vynutitelná ihned. Cenou za urychlené překonávání období, ve kterém se lidé s pravidly seznamují, až je začnou dobrovolně a podvědomě dodržovat, je to, že sankce vyvolávají záporné reakce a tudíž nás čekají další problémy.
V podmínkách demokratických politických systémů jsou tyto změny velmi komplikované, protože vyžadují nepopulární opatření, silné vlády nebo spolupráci většiny stran a příznivou ekonomickou situaci. Nezbytnou podmínkou je, podle mého názoru, také vnější podpora celého společenství sousedních zemí. Především však záleží na důsledném prosazování a dodržování práva samotnými státními orgány a politickou reprezentací. Zejména je třeba vyžadovat i příkladný morální standart chování a jednání od všech politiků a státních úředníků, neboť určují paradigmata neboli vzory chování ostatních občanů. Vyhýbat se kritice nemravného chování s odůvodněním, že nebylo porušeno právo, stejně jako odmítat zveřejňování nedokazatelného, avšak pravděpodobného porušování práva pod záminkou presumpce neviny, rozhodně nepřispívá k harmonizaci práva a morálky.
Je tady ještě jeden velký problém, o kterém bychom si měli odděleně promluvit, a to je občas odsuzovaná federalizace Evropy, která je chápána jako něco nežádoucího a nevhodného. Podle mého názoru je to jediná reálná cesta do budoucnosti, a rozšafné úvahy o tom, že federalizace se má brzdit, odložit, nebo že máme postupovat jinak, považuji za neprozkoumané utopie. Nedostatečně je objasňováno v mediích, a dokonce i v politologické literatuře, jaký význam má federalizace pro každodenní život jednotlivých občanů. V každé otevřené federaci se totiž jednotlivé státy dostávají do soutěže o nejlepší ochranu lidských práv a bezpečnosti, o nejmenší daně a největší svobodu, slovem o nejdůstojnější život pro občany. Protože každá skutečná federace má otevřené hranice, jsou-li občané v některém státě utiskováni či znevýhodňováni, začnou se přemisťovat do států s lepším režimem. Tato blahodárná soutěž je další předností ústavního uspořádání. Tam, kde jsou lidé necháni na pokoji, aby dělali, co chtějí, kde se vláda omezuje jenom na ty nejnutnější funkce, jako je ochranu bezpečnosti, práva, spravedlnosti, rozvoj vzdělání, sociální solidarity a veřejného pořádku, kde se nezasahuje nadbytečně do ekonomiky, mají lidé pravděpodobnost života v pohodě, dobré náladě a blahobytu. Navíc každá federalizace oslabuje centralizaci moci a tak posiluje princip dělby moci, který zabraňuje korupci, produktu každé koncentrované moci.
To je další věc, pro kterou je ústava nezbytná, že stanoví rozdělení moci. Ty se mezi sebou musejí navzájem držet v šachu, v rovnováze a kontrolovat se. Ústava je největší civilizační vynález naší atlantické civilizace, která je společná Spojeným Státům a Evropě. A v tom je také velikost dnešního dne, že se přináležitost naší republiky do této sféry i oficielně a definitivně stvrzuje. Když se nad tím zamyslíte, v hlubší vrstvě je to vlastně formální zakončení tisíciletého úsilí Čechů, kteří se snažili přiklonit k Západu. Pozítří skončí spor o naši orientaci mezi Západem a Východem, kterou zahájil sv.Vojtěch na úsvitu české státnosti.
A ještě jedna poznámku. Normativní řád, který tvoří neviditelný svazující mechanismus každé společnosti, je velice spojen s jazykem, s komunikací lidí a dorozumíváním. Bylo by zapotřebí, abychom připustili, že podmínkou fungování společného normativního systému je společný jazyk. Tento požadavek byl například poměrně brutálně vynucován ve Spojených státech, kde každý přistěhovalec se musel naučit anglicky. Osvojení si a vnitřní přijetí společného souboru pravidel lidského chování předpokládá společný jazyk. Tento názor dosud nepřevládl v Evropské unii. Zde stále ještě doznívá prestižní „závod velmocí“, ve kterém velké evropské imperiální mocnosti - Anglie, Německo, Francie žárlivě střeží význam svého jazyka a kulturního vlivu. A ačkoliv fakticky i prakticky dobře víme, že angličtina převládá, Francouzi, a v poslední době i Němci, nechtějí připustit, aby tento jazyk, který dominuje, se stal i oficiálně dominantní. Podle mého názoru by bylo zapotřebí realisticky připustit, že i když každý jazyk má stejný význam, bylo by rozumné využít faktu, že angličtina se spontánním vývojem stala společným dorozumívacím instrumentem společenství. Ostatně na celé planetě je to převládající společná řeč, což je velký pokrok. Naplnil se tak odvěký sen mnoha osvícených myslitelů, aby lidé měli kromě rodného jazyka jednu společnou řeč pro všechny. Bohužel i proti tomu vzniká reakce, která je snad založená na silném antiamerikanismu, který je další nežádoucí reakcí na sjednocování. Nebo jde o známý poznatek, podle kterého posilováním každého okruhu důvěry se antagonizuje jeho vnější okolí. Na tomto místě by ale bylo lepší zakončit naše úvahy, protože se dostáváme do další oblasti, totiž otázky možného rozpadu atlantického společenství mezi Evropou a Amerikou. O tom si můžeme pohovořit příště.